Nevím úplně přesně, jak by měla fungovat veřejnoprávní média, nevím, jestli bych je dokázal obhájit, a nevidím jim do peněz (což mě teda mrzí).
Na televizi se skoro nedívám, rozhlas poslouchám a jsem s ním v míru.
Jestli to tedy zavřít, nebo nechat tak, jak je, si vůbec nejsem jistý a předpokládám, že by se o to měli pohádat zasvěcenější.
To, co na událostech, které právě (konec října 2026) vidím, mi mimořádně vadí, je svinské a krysí způsob, jaký koalice (ANO, Motoristé, SPD) zvolila.
Tahle parta přizdisráčů, vyděšená výsledkem minulých (komunálních a senátních) voleb, chce dát najevo svým voličům, že skutečně chce plnit svůj volební program, a to za každou cenu, na sílu a opravdu prasáckým způsobem. Způsobem, který nejenže popírá dobré mravy, ale taky naprosto ruinuje parlamentní politiku v její podstatě. A když si představím, že bych s někým takovým měl jednat v civilním životě, asi by to nedopadlo dobře.
Nebudu tady vypisovat, co a jak dělali, když byli v opozici. Nejsem Šídlo, nepamatuju si to na den přesně, ale třeba desetihodinové Okamurovy projevy si pamatujeme všichni.
Přesto, co se děje, jsem v nějakém podivuhodném klidu.
Mám to podobně jako Míša Valášková, která napsala:
Cejtim, že je to jejich posledních pět minut hořké slávy a že přijde zase ta vlna chtít mít slušnou politiku. Jen to rozbitý zase slepovat bude dražší a víc bolet, ale už teď zase krize ukazuje tu českou pospolitost, nové tváře a že se z trauma boys neposereme.“
