Čtvrtá Šaldova šňůra odstartovala v sobotu 13. 6. 2026 baletem Frida, baletem, který měl premiéru v listopadu 2025 a od té doby je vyprodaný.
Druhý uzlík na letošní šňůře byly Žítkovské bohyně, pro změnu úplně nová věc v repertoáru, která je uváděna na scéně Malého divadla. K tomuto titulu se ještě určitě vrátím v rozsáhlejším textu, už teď je ale zřejmé, že převod tohoto románu Kateřiny Tučkové uhodil hřebíček na hlavičku a že právě končící sezona libereckých byla ve znamení dámské šatny, která je mimořádně vyladěna. Jak na věci temné, jako jsou právě Bohyně, tak na veselejší notu, což jsme mohli vidět hned v neděli ráno.
Než se ale koukneme na nedělní program, mám tu jednu poznámku k Žítkovským bohyním. Česká televize a Negativ připravují šestidílnou televizní sérii podle této knihy a hrát v ní bude i herečka, kterou známe právě z Liberce, Karolína Baranová, která ovšem v liberecké inscenaci neúčinkuje. To jsou paradoxy. Káju v následujícím roce čeká ještě jeden seriál, takže ji celý rok neuvidíme v žádné z připravovaných divadelních inscenací, což osobně nesu velmi úkorně, ale myslím, je dobře, že si jí všimli i filmoví tvůrci. Je totiž skvělá. O tom se můžeme přesvědčit v adaptaci Pýchy a předsudku.
Už na generálce se zdálo, že je to text, který se velmi dovedně a vtipně zmocnil předlohy, ovšem to, co z něj dokázala děvčata (znovu: dámská šatna!) pod vedením Jakuba Nvoty udělat během několika repríz, je čistá radost. Je to přesné a precizní, přitom ovšem neodolatelně komediantské a rozpustilé.
Když se během takřka tříhodinového představení nepodíváte na hodinky, je to nejsilnější argument a potvrzení: tohle funguje.
Létající dítě. Tklivá litanie o jednom dni, jednom večeru, mnoha příbězích a jedné zbytečné smrti. Naléhavé představení v mnoha repeticích opakuje: nezblázněte se ze života, přibrzděte nebo rovnou zastavte. Výborně zorchestrovaná záležitost, odehraná na dřeň přesně, je naléhavá a nikde nesklouzne k pitomému sentimentu nebo vydírání. Diváci, kteří přišli, to už vědí, ale tenhle titul není tím, který trhá divácké rekordy. Pochopitelně. Přesto je dobře, že zůstává na repertoáru Malého divadla.
Tosca, poněkud starodávně inscenovaná starodávná opera. Hraje to a zpívá skvěle, obraz v tomto případě není nutný. Specifické, operní diváci chodit budou. Já budu poslouchat.
Vstávej, umrlče, nahoru
a otevři svou komoru!
Jasně: Svatební košile! S tímhle textem se setkal každý, kdo alespoň tu a tam zašel na základku. To, že tento text použil, slovo od slova, Antonín Dvořák pro svou kantátu, tak obecně známo není, ale funguje tohle spojení báječně. Režisérka Linda Keprtová tu nemá jen jednu dívku a jednoho umrlce, ale jsou tu hned tři dvojice, které svádějí boj na život a na smrt.
Jak to dopadne, všichni víme, ale měli bychom zůstat ostražití.
Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře
a na každičké mohyle
útržek z nové košile.
Butterfly Effect staví na contemporary choreografii, která svou civilností a poetikou oslovuje současného diváka. „Inscenace je otevřeným dílem – živým organismem tvořeným gesty, emocemi a reakcemi,“ píše se v tiskové zprávě k tomuto představení a s tímto tvrzením lze souhlasit. Na druhou stranu můžu říct, že jsem debatami o tomhle představení strávil poměrně dost času a vlastně jsem si nedokázal zformulovat dvě jednoduché věty, kterými bych svůj zážitek popsal. Možná právě tohle je dobře a je to výsledek, se kterým by byli tvůrci spokojeni.
Bulgakovův Molière se nepovedl. Zkusil jsem to dvakrát a dvakrát jsem byl zklamán. Mám-li pojmenovat proč, myslím, že největší problém byl v tom, že jsem nevěřil ničemu, co se na jevišti děje, a i když znám předlohu, tady jsem nepochopil, proč se to děje. Škoda.
Slečnu Marplovou a Rozbité zrcadlo známe v hvězdném obsazení a skvělém filmovém zpracování z roku 1980. Výhodou detektivek, které napsala Agatha Christie, je, že jich napsala opravdu hodně a opravdu rafinovaně, takže si nikdy nepamatuju, jak to dopadne a kdo je vlastně vrah. Mám to stejně s Herculem Poirotem i slečnou Marplovou. I tady tedy s otevřenými ústy čekám, kdo to vlastně vraždil a proč, a je to napínavé, když režisérka Kateřina Dušková pomalu a zase v repeticích opakuje základní situaci a při každé z nich sloupne jednu vrstvu příběhu, která mění perspektivu a pohled na scénu. I u tohoto představení můžeme mluvit o skvělé dámské šatně, ačkoli by to nebylo tak docela genderově vyvážené. Ale proč ne. Jsem vlastně feminista.
Adaptaci Rudišova románu Winterbergova poslední cesta jsem nestihl, podle hodnocení kolegů stojí za to jít se podívat na fenomenálního Václava Helšuse a jeho souhru s Martinem Stránským. Konečně taky šatna pánská, že ano.
Další opera, kterou nám v Liberci nabídli, byla Figarova svatba. Jestli myslíte, že tady uslyšíme to známé „Figaro, Figaro, Figaro!“, tak ne. O Figarovi existují podle Wikipedie asi tři opery, které na sebe navazují, a i když té hodně hrané operní literatury není vlastně mnoho, mám v tom docela chaos.
Každopádně je ale liberecká Figarova svatba hodně povedená záležitost. Ty písničky vám budou vlastně povědomé a zábavné, koneckonců je napsal Mozart, a když se zbavíte pocitu, že jdete na velké umění (ačkoli je to vlastně velké umění!) a přistoupíte na to, že si chcete tenhle večer užít, opravdu si ho užijete.
Jestliže jsem psal o Tosce, že obraz tu není důležitý, v tomto případě klidně otevřete oči a uvidíte zábavnou podívanou, kde sluha přelstí pána. Děje se tak svižně, moderně a nepodbízivě. Jen tak. Dohromady radost.
Hele, žádná šňůrka, ale fakt šňůra. Už teď skoro šest tisíc znaků!
Poslední den jsme mohli vidět Poruchu na lodi Nautilus a stejně jako u Molièra je to věc, které jsem neuvěřil. Byl-li bych dítětem, což už nikdy bohužel nebudu, odmítl bych všechny příští opery. Sorry jako.
Poslední uzlík na letošní šňůře je Přelet nad kukaččím hnízdem. Obecně nesdílím nadšení nad divadelními adaptacemi úspěšných filmů, ale tady, v Liberci, v Malém divadle, musím už podruhé (poprvé Musíme si pomáhat) smeknout.
I tady vidíme adaptaci, která převádí film na jeviště vlastně jedna ku jedné (jasně, nejsme tu na výletě na moře), ale připočtěte si intenzitu živého zážitku i to, že jste se vlastně sami ocitli v blázinci.
(Mimochodem, stejný zážitek — tedy: jsem v blázinci mám poslední dobou vlastně všude)).
Sečteno a podtrženo byla právě končící liberecká sezóna víc než povedená a potvrdil se tak trend, který jsme viděli už vloni. V srpnu přebere divadlo Petr Michálek. Na následující fotografii ho vidíme společně s odcházející ředitelkou Lindou Hejlovou Keprtovou. Jejich debatu, zdá se, řídí kolega Klarin.
Čtyři roky starý nápad nabídnout divákům a odborné veřejnosti možnost shlédnout celý repertoár za necelý týden byl šťastný, noční besedy potom bývají zábavné, ale i konstruktivní. František Xaver Šalda by měl radost.
Mimochodem, bydlel na trase mezi oběma divadly.
