Kdysi, za mých amatérsko-ochotnických divadelních začátků, bývalo v těchto kruzích zvykem o představeních, která byla toporná, divně nabubřelá, falešná nebo prostě jenom blbá, říkat: to je taková maryša…
Když jsme potom při jakési příležitosti vymýšleli dárek osobě blízké, bylo nás tam divadlem nějak postižených víc, a chtěli jsme tedy připravit divadelní představení. Vzpomněl jsem si tehdy právě na Maryšu, že to bude bezva fór a legrace a že to bude snadné.
Zašel jsem do městské knihovny, Maryšu si půjčil, přečetl a spadla mi brada.
Vynikající, ostrá, přesná, naturalistická hra o ženě v úzkých, o ženě, která, ač se vlastně snaží vyhovět přání rodičů, společnosti a zvykům, je nakonec dohnaná do takové situace, že vraždí.
Tohle nebyla hra, kterou jsme chtěli dát jako veselý dárek.
V tomtéž svazku byli naštěstí i Stroupežnického Naši furianti, a tak jsme v takovém lehce estrádním stylu tehdejší estetiky obě hry zkřížili a odehráli.
Pro mě bylo důležité zjištění, že bych měl být opatrný v tom, jak přistupuju k třeba ikonickým, ale školou a obecným přístupem zkamenělým dílům, jimž právě tenhle přístup – a moje lenost – vzaly obsah.
S touto vzpomínkou (a strávenými roky na vsi) vyrazil jsem na aktuální premiéru hry bratří Mrštíků Rok na vsi, kterou nachystalo divadlo Kašpar v Divadle v Celetné.
Rok na vsi není původně divadelní hra, nýbrž soubor povídek a črt z venkova, jež později vycházely souborně právě pod tímhle názvem.
Autorem dramatizace je Miroslav Krobot, hodně zalidněnou inscenaci pak režírovala Barbora Mašková, která vytvořila představení zasazené sice do historie a starodávných rituálů, jež se však tak či onak propisují i do dnešních dnů. Především v nich hybateli zůstávají pořád stejní lidé, limitovaní svými charaktery, láskami, touhami, vášněmi, chamtivostí a strachem.
Všichni herci (a že jich jedenadvacet! sotva se na jeviště všichni vejdou…) odehrají svoje party pokorně a přesně. Ani jejich množství divákovi nezabrání se na scéně bez problému vyznat, k čemuž pomáhají i kostýmy Radky Joskové, jenom naznačené v dobře vybraných detailech.
Honza Jankovský jako Rybář je démonický, Vrbčena Iris Kristekové osudová.
I tady, jako v té zmíněné Maryše, nakonec doputujeme k nevyhnutelné tragédii, která divákům může přinést katarzi.
Nebo alespoň zjištění, že jsme pořád stejná zvířátka jako před stem, dvěma sty i tisícem let. Na vsi i ve městě.
(psáno pro reflex)
