Pamatuju si, jak se některý muzikanti z revivalovejch kapel, který hráli docela dobře cizí věci, posmívali Jasný páce, že hrajou z prdele a že prej jim čouděj kamna. A vůbec je nenapadlo, že Páka haje svoje věci, sice možná blbě, ale jsou výborný, kdežto oni „profesionálně správně“ imitujou písně třeba Deep Purple. Touha něco napodobovat, místo vnitřní potřeby vymýšlet něco svýho, mi nějak splývá s nedělním malířstvím, s obmalováváním rozčtverečkovaný předlohy a nemocnou představo, že když cosi obkreslím (zahraju, zazpívám) co nejpodobněji originálu, budu také umělec, říká v úvodním rozhovoru knihy (monografie) Karel Haloun, obaly hudebních nosičů z let 1976 — 2022, který s ním vedl Jan Mattuš a i když je těžké shrnout nějak v jednom odstavci podstatu toho, co chtěl mistr říci (a kdo ví, jestli je to nejdůležitější i pro něj), je ten odstavec důležitej pro mě, protože potvrzuje to, jak se na tvorbu dívám já sám…
V knize, kterou koncem loňského roku vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze najdete na třech stech stránkách kromě úvodního rozhovoru (vedeného jaksi po pankáčsku — mně by nevadilo začít někde od prostředka –) průřez Halounovou tvorbou obalů hudebních nosičů rozdělenou na dekády vydatně autorem komentovanou.
Když knihou listuju, listuju vlastně vzpomínkami a třeba do poloviny devedesátých let je tahle kniha svým způsobem i můj deníček, nejenom proto, že ty obaly jsou výtvarně výrazné, ale i proto, že výběr muzikantů a kapel je pro určitou skupinu tehdejší závadové mládeže víc než signifikantní.
Je fakt, že někde koncem devadesátek jsem s Halounovou tvorbou více méně ztratil kontakt, hudba se šířila jinými kanály než na klasických nosičích, o to zajímavější je kouknout, kudy se ta cesta ubírala.
Každopádně, když je v jedné knize, stránka za stránkou, koncentrovaně, možné kouknout jak šla doba, jednomu dojdu, že Karel Haloun nějakým způsobem formoval můj výtvarný vkus a názor (podobně jako typograf Oldřich Hlavsa nebo výtvarník nejen filmových plakátů Jiří Balcar).
Esej Pavla Büchlera zopákne historii hudebních nosičů ve světovém kontextu a vůbec není špatné si připomenout, kudy ta cesta vedla (a stejně jako u Halounových desek i tady to neodbytně vede k myšlence si všechno znovu poslechnout.))
Část knihy je věnovaná i Halounově volné tvorbě, která se s tou nevolnou významně prolíná.
Tahle knížka je radost, historie a deníček, který pro nás vedl Karel Haloun a díky za to!
