Útlou knížečku Marie Zelbové Tňaá/Praha 3/Žižkov vydalo letos (2026) nakladatelství Petr Štengl a ani o autorce, ani o tomhle vydavatelství jsem neměl ponětí. Jsem rád, že se to změnilo.
Vyslechl jsem na stanici Vltava rozhovor s autorkou a všechno, co říkala, mi bylo v tu ránu hodně blízké a jakoby známé, takže jsem oslovil pana vydavatele a on mi laskavě poskytl recenzní výtisk.
Já se tedy vždycky na nové knihy těším, ale stává se, že když už je mám, prolistuju je, začnu číst, odložím je, vrátím se k nim a začnu číst něco dalšího a tak pořád dokola. Když jsem ale otevřel knihu o Táně, jejím světě, jejích trablech (a o světě autorky, která je Táninou dcerou), přečetl jsem ji v podstatě na jedno nadechnutí.
Zkusím si tady sesumírovat, jak to vlastně celé funguje a proč.
Marie vypráví tak jednoduše, jak jen to jde, o životě na žižkovské plechárně, v garsonce, o životě ze dne na den. O kumpánech z mokré čtvrti, o solidaritě, o hledání svobody, o snaze žít mimo systém, což je motiv, který je silný, sympatický a vrací se mi velmi naléhavě obden.
O co méně autorka hodnotí, o to je její svědectví silnější. Zároveň ale není odtažitá. Byla (a stále je) součástí toho vyprávění. Jako malá holčička, jako dospívající dívka i jako žena, která byla asi jako jediná z rodiny schopná převzít odpovědnost za život. A nejen za ten svůj.
Popis divokého života, hospod a lidí na okraji má své kouzlo a myslím, že pár těch konkrétních týpků jsem potkal i osobně, neboť to začátkem devadesátých let bylo nevyhnutelné. Možná jsem někde potkal i Táňu, možná i Marii, určitě ale někoho podobného… Jako bych byl vlastně nějakým způsobem součástí té knihy.
Divoké historky se střídají s tragédiemi. Smrt je tu všudypřítomná, většinou jako následek divokého životního stylu. Je přirozenou součástí života, vzbuzuje soucit, ale ne hysterii. Bylo tu/není tu/havrani/na plotu…
Do jistého momentu je tahle autobiografie, přes všechno, co se v ní děje vlastně rozpustilá, když dojde na nejbližší a jde opravdu do tuhého, většinou se náš pohled mění. Tady ne. Považuji tenhle přístup za velmi úctyhodný a děkuju Marii Zelbové, že to napsala právě takhle.
Tedy obyčejně, což je vlastně neobyčejné.
Díky.
PS. Knihu doplňuje celá řada autentických fotografií ze kterých na vás atmosféra doby úplně dejchne, tohle žádný filtr ani aplikace nedovede. Jsou tu také Tániny básně a písně, ale i dopisy dětí mamince, maminky dětem, sourozenci sourozencům, takže: kurvavole, jak to?
