Tohle je zapeklitá věc a kdybych se včera večer u baru nekasal, že to zvládnu popsat na pár řádcích v krátkém fejetonu, dělal bych dneska, že nic, a psal bych o něčem triviálnějším. Třeba o filmech natočených v Mostě. Jenže bohužel, filmy mi došly.
O tom, jak hodnotit umělecké dílo, ale přemýšlím už od kdysi dávno, kdy jsem něco podobného udělal poprvé, a potom ještě mnohokrát. Nikdy mě ale neopustily pochyby, jestli si to můžu dovolit, jestli na to mám gebír (z německého gebühren!) a pořád si nejsem jistej, jak to vlastně je.
Jeden čas mě v tomhle psaní podporovala skutečnost, že jsem za to bral peníze, a to je docela silný argument. Už proto, že má člověk na nájem, na kafe a na cigára.
První pravidlo, které jsem si zformuloval (řikejme mu kalibrace), zní asi takhle: můj budoucí čtenář by měl vědět, z jaké pozice vycházím, jak mám nastavené parametry posuzování události, o které píšu, a ta pozice by měla být stálá a konzistentní. Čili když o něčem napíšu, že je to skvělé, výborné a bezchybné, je mému čtenáři jasné, že jemu se to líbit nebude. Protože když jsem se minule rozplýval nad něčím, nad čím on zlomil hůl, jsem asi idiot, který danému tématu vůbec nerozumí.
Nebo naopak.
Fun fact: když se někde vyskytuje více recenzentů – bývalo to tak kdysi u filmových kritiků, kteří se po projekci scházeli u baru – po několika skleničkách se jejich názory začínaly víc a víc sbližovat. A to až tak, že by si to zasloužilo samostatnou studii. Ale jak je to dneska, si netroufnu odhadnout, protože právě tuhle praxi už dávno nevykonávám. Vzpomínám na ni ale s láskou a posílám pozdrav Mirce Spáčilové. Ahoj!
Když je ale recenzent na celou věc sám, nutně přicházejí pochyby. Obzvlášť když se uchýlí do pohraničních hor jako autor tohoto textu a cestou temnou nocí z nějaké premiéry, vernisáže nebo koncertu má někdy i několik hodin samoty na to, aby zaujal nějaké stanovisko, které se potom pokusí srozumitelně předat dál, to je to pravé peklo. A uvědomuje si, že podobné pochyby prožili i ti, kteří dílo, o kterém on bude teprve psát, museli vytvořit.
Po všech letech pochyb to mám dneska tak, že nejdůležitější parametr pro mě je, jestli tomu, co jsem viděl nebo slyšel, věřím. Nemyslím tím to, jestli je to pravda, jestli je to možné nebo nemožné, ale jestli tomu věřím. A ve finále to může být ta největší blbost na světě, které jsem uvěřil a která mě přesvědčila a považuju to Zlatý grál. A zůstávám s tímto světem v míru.
Takhle jednoduchý to mám.
Věříte?
