Mám se dobře, i když je to někdy všechno hodně na hovno, nemůžu si stěžovat. Takhle jsem to chtěl.
Režim se změnil zrovna, když to vypadalo, že jako kancelářskej jsem k ničemu, když jsem po stopadesátý odmítl vstoupit do strany a kdy jsem buď myl nádobí v hotelu Šroubek, nebo vytíral podlahy ve špitále a kdy mi v Dikobrazu co měsíc opakovali, že takhle se nekreslí.
Když to ruplo, už jsem se tu a tam do novin vnutil. Deník Práce třeba, nebo Mladá fronta. Potom Škrt a Kuk v Pařížský a brífingy s Michalem Hrdým, někdy celodenní. A často celonoční. A taky ta parta kolem Fámyzdatu. To byl hlavně Fefík.
Někdy je to, jak se říká odborně, píčou ke zdi.
Ten tuhle komentoval náš nedávný rozhovor takhle:
K tomu jenom tolik, že někdy taky prospím nejenom celé dopoledne, ale třeba i pár dní.
Začátky v oboru nebyly snadné, ale bylo to zábavné. Když se na to podívám z dnešní perspektivy, honoráře za kresbu byly srovnatelné s těmi dnešními. Tedy tenkrát kilo, dneska taky kilo. Ale tenkrát taky třeba dlouho nic, ale za klilo se dalo chvíli žít.
Když jsme s pomocí Fídi začali vydávat Sorry, byli jsme půl roku bez honorářů úplně. Když končil Kuk, byly za obrázek čtyři pětky. Nějak jsem to přežil, a byla zábava i s dvěma harantama na krku. A s rozvodem, pochopitelně.
Tenkrát jsem to počítal a bydlel jsem v Praze asi na pětadvaceti adresách. Týden taky u Vovsů, v galerii Mimo. Píšu si od té doby do životopisu, že jsem byl nočním hlídačem v galerii…
Psal jsem, kreslil, fotil. Potloukal se, někdy spal v redakci, když nebyla redakce, pil nonstop kafe v nonstopu. Dneska bych to nedal, to je jasný.
Když neklapla směna bytů v Praze, šli jsme na půl roku na venkov. Do Kurvafixdorfu. Jsem tu třicet let.
Začal jsem pravidelně kreslit do Reflexu. Když se to člověk naučí, trvala mi ta práce pár minut týdně a stačila financovat všechno, co jsem potřeboval. Nejdřív to byl chlast, pak, aby mi nejeblo, jsem založil několik vesnických webů. Udělal další filmový festival a pár výstav.
Vrátil jsem se obloukem k divadlu – ne hrát, ne! To už asi nebudu nikdy. Objel jsem severočeské scény a pokračuju v tom pořád a ani to nejde stihnout, když to berete vážně. Ale všechno, o čem píšu, jsem viděl nejmíň jednou.
Potom, co mi z Reflexu zavolali, že nemají prachy, to bylo poněkud, jak se říká odborně, píčou ke zdi.
Ale zatím to jde. Dělám pro mostecké divadlo, pro o.p.s. České Švýcarsko za peníze a zbytek pořád zadara. Není to správný, kazím ceny, ale nemůžu si pomoct.
Ráno vstávám a chce se mi. Když mi to vydrží do večera, je to štěstí. Díky za to.
Dělám, co pro mě má smysl, a nechci, aby mi to někdo řídil.
Jo, pochopili jste, že tohle je moje prohlášení ke všem následujícím dnům, ale taky k volbám.
Mějte se, čau.
