Někdy člověk podlehne pocitu, že už vlastně všechno viděl a že ho nemá co překvapit. Jenomže samozřejmě – tohle je blud a jenom taková pýcha, jak mě o tom letos v Pardubicích na festivalu Perštejnlove přesvědčilo divadlo Aldente s představením Stand Up Down (o herectví, zálibách, lásce a všem, co je zrovna napadne, neobyčejné rozhovory o obyčejných věcech za doprovodu kapely v podání Jana Kyncla, Ondřeje Klíče a dalších).
Divadlo je zázračný vynález nejen v té nejryzejší, nejvycizelovanější podobě, ale i v případech, řekněme, terapeutických. Hrajeme si s dětmi, sám jsem to kdysi zkoušel s neslyšícími, a teď jsem viděl představení, ve kterém hráli ti, kteří mají Downův syndrom, a… a bylo to skvělé.
Stand Up Down je o něco víc než hodinová záležitost a na půdorysu talk show představí partičku nezkrotných postižáků, kteří publiku předvedou, že to předchozí označení kurzívou je úplně špatně a s těmi, kteří ho používají, je něco ještě hůř.
Představení je živelné a velmi snadno by se mohlo rozsypat, ale pohromadě ho drží muzikanti a Filip Teller, který hraje speakera. Jestliže zbytek herců má právo být sami sebou, Filip je také sám sebou, zároveň ale velmi zkušeně dohlíží na to, aby se mu blechy nerozutekly příliš rychle po celém cirkuse.
Chápu, že když se o tomhle spolku píše a mluví, zdůrazňuje se hlavně celá company. Ale uhrát to a ustát tak, aby diváci neviděli jen chaos, je na bedrech muže vtipného, empatického a odvážného – a smekám klobouk.
Mimochodem – diváci.
Ti, kteří dorazili na pardubické představení, byli do jednoho nadšeni. Zajímavá byla reakce těch, kteří, ačkoli jinak divadlo navštěvují, vysvětlovali, proč nejdou, celkem pochopitelně tak, že se bojí, jaké to bude. Tenhle strach, který je naprosto iracionální, chápu, a je dobře, že se pomalu vytrácí.
A právě tohle představení na tom má velký podíl.
