Lunetic jsem neviděl nikdy, asi jsem je registroval, ale celou písničku jsem slyšel pravděpodobně až jako součást představení The Legend of Lunetic, které jsem viděl dvakrát, vždycky jako součást nějaké divadelní trachtace (Českolipský divadelní podzim, piknik v Mostě). A teď, když jsem šel právě v Mostě podruhé, vůbec jsem si neuměl vybavit, o čem to vlastně je — a asi to tak bude i příště, jestli se stane, že bych měl znovu volňáska.
Přitom je ta show výborně odvedená. Světelný park se tady v divadle instaloval už den předem a výkony všech zúčastněných jsou vlastně bezchybné; já mám ale stejně s tím představením problém.
Na začátku bude generační problém: Lunetic byl nějaký bezobsažný projekt, který neměl nárok na mou pozornost, ale jestli si dobře vzpomínám, ani harantům se to zas tolik nelíbilo (anebo jsem jim to prostě zakázal).
Vím, že existovala píseň Máma.
Kluci, kteří si projekt o legendě vymysleli a nakonec ho i s velkým úspěchem realizovali, to měli jinak, jak nám v sérii autentických promluv odehrají. A jako rodič chápu, že začínajícím puberťákům není možné vysvětlit, do čeho to spadli. Člověk si říká, že je to (snad) lepší než drogy.
Janek Lesák a jeho boys si z Luneticu sice dělají prdel, ale rozpláčou a rozdovádí stejně naladěné publikum, z čehož mám mírné mrazení v zádech při vzpomínce, jak o generaci starší publikum stále zachází s odkazem Michala Davida (který je ale aspoň muzikant) a dodnes zamořuje veřejný prostor tímhle zvukovým smogem.
Ve finále je legenda o Luneticu skvěle odvedená lokální show o nezajímavém lokálním elementu, show o ničem, o kterém nám nic nového neříká — ani o době, ani o nás.
Jenom snad, že jsme trochu divný kmen, který se nechá zblbnout ještě snadněji, než by se na první pohled zdálo.
