Pohřby nahradilo v lepším případě rozloučení v rodinném kruhu, prvomájové průvody se nekonají, do vietnamského obchodu si skočím jednou za týden pro tabák a hospodu zavřeli. Myslím, že sousedy, ukryté za živými i mrtvými ploty, už nikdy neuvidím.
Společenský život v Kurvafixdorfu zemřel.
Možná se stalo to, po čem jsem vždycky toužil. Na druhou stranu mě to celkem znepokojuje, přeci jenom tady bydlím — a teď vím hovno co se děje. Jestli se máme dobře, nebo jestli živoříme. Jestli jsme šťastní, nebo zoufalí. Jestli v podzimních volbách zvolíme prosperitu, o kterou se budeme prát sami, nebo sociální dávky.
Jasně, tuším, že to půjde do hajzlu, ale nevím kudy. A ptát se nepůjdu, protože mi bude stačit, jestli přes držku dostanu až v říjnu. Po volbách.
Možná to tak má být. Možná ticho a lhostejnost jsou nová forma přežití. Anebo jsme si jen zvykli na svět, kde se neděje nic — a i to nic se stalo podezřele pohodlným.
