Člověk si celé roky říká, že je pořád pankáč, protože na tu dobu, kdy jím skutečně byl, má ty nejkrásnější a nejintenzívnější vzpomínky. Jenomže, sakra, zpohodlní každej a tendence vyměnit pohodlnou a nezábavnou jistotu za zábavnou a riskantní nejistotu, to není jen tak a je potřeba zaplatit účty, mít klid a udělat si pohodlí.
Jenomže, jde vůbec být pankáčem, když jsme pod stálým dohledem robotů, kteří hlídají všechny platby s nekompromisní důsledností, když není možná dohoda a když je všechno zapsáno v tlustých a nečitelných smlouvách?
Když už tu nejsou rodiče, kteří vám pomohou z největších průserů, a když není možné se dohodnout s paní v účtárně na nějakém kompromisu, protože paní – chudák – má taky svého šéfa a robota, který na ni dohlíží možná ještě nekompromisněji?
Těžko říct, ale někdy se to zkusit musí.
Nadávat si na svět, že je takovým, jakým se stal, a nepokusit se vzbouřit je jaksi plané, i když podvědomě cítíme, že vyhrát se nedá.
Furt ale umím rozdělat oheň, přespat na nádraží a vyrobit bezinkové víno.
Není to zrovna kvalifikace, která by mě předurčovala pro nějakou megaúspěšnou budoucnost – i když, kdyby se to správně navlíklo, nějakej podcast by to možná dalo…
Jako všechna svoje rozhodnutí konzultuju i tohle se svým psem (každej pankáč má psa!) a on na mě hledí s takovou důvěrou, až se mi z toho chce plakat.
A protože je to (slovy Josefa Kainara) psíček Žertovníček, zašklebí se a naznačí – hele, s úsměvem jde všechno líp.
A má recht.
