V éře clickbaitových titulků, kdy kdejakej vohrndíra nasype do hedlajnu a perexu cokoliv, co mu přinese kliky navíc, je snadný propadnout dojmu, že pokud vojenská operace nenese viditelný ovoce v rámci dnů, je to neúspěch. Zkušenost velký většiny obyvatel Západu s válkou je už desítky let zprostředkovaná (naštěstí) výhradně skrz filmy a videohry. Ve standardním hollywoodským bijáku dostanou bad guys na budku do dvou hodin třiceti minut, dohrát Call of Duty trvá tak dva dny intenzivního gamingu. Když tedy Ukrajinci spustili v červenci protiútok, kdekdo čekal hrdinský výjevy bleskovýho postupu a velký finále v osvobozeným Mariupolu za dva tejdny. Když západní obecenstvo, který boj Ukrajinců o přežití proti zkurevnýmu genocidnímu režimu sleduje z pohodlnýho gauče coby alternativu vymejšlenejch příběhu na Netflixu nedostalo, co chtělo, začalo brblat. Rozumbradové se začali rozepisovat na sítích, řečičky o “nesplněných očekáváních” šířily i jinak seriózní média, jako Washington Post. Západ v tom měl jasno: pokud ohlásíte velkej protiútok a pak za dva měsíce osvobodíte pár vesnic, je to jasnej provar, ne?
Akorát, že vůbec.
Za rok a půl se ukázalo, že zmíněnýmu týpkovi piko už hodně dojíždí, břišáky i bicáky mu dost ochably, boxera má z papundeklu a ta devítka je spíš flusbrok, ale pořád umí tu a tam poslat zákeřnej lowkick.
Ukrajinci totiž vedou válku, jakou Západ nevedl už osmdesát let. Vojenský intervence Západu jsou od konce Druhý světový dvojího druhu: buď se relativně malý kontingenty našich vojáků sekají s povstalci někde uprostřed ničeho (Afghánistán) a o výsledku konfliktu rozhoduje především politická vůle ve válce pokračovat. Američani mohli zůstat v Afghánu klidně dalších padesát let, za rok tam ztráceli míň lidí, než rusák na Ukrajině za dva dny. Vietnam byl podobnej případ.
Nebo do toho jde Západ naplno a pak totálně převálcuje technologicky slabšího protivníka v rámci týdnů. (Kuvajt 1991, Irák 2003.) O motivech a následcích invaze do Iráku lze debatovat, ale čistě vojensky byl thunder run na Bagdád z března a dubna 2003 důkazem, jak hrůzostrašně efektivní umí Západ být, když se rozhodne pro tvrdou hru.
Ukrajinci jsou ale v naprosto odlišný situaci, v situaci, v jaký žádnej západní velitel nebyl desítky let. Jedna z nejchudších zemí v Evropě, která ještě před pár lety neměla pořádnou armádu, jde proti nepříteli, na kterého si Západ, se vší jeho průmyslovou a finanční mocí, nikdy přímo netroufnul. Rusák hrál roky na mezinárodní scéně úlohu skřetí verze Ameriky. Rusko byl ten stát, se kterým nelze vést plnohodnotnou válku, protože tě nakonec vždycky rozseká a navíc má v záloze jádro. Rusko byl vojenskej a mezinárodně politickej ekvivalent nasvalenýho, holohlavýho a vypikovanýho dementa, kterej ve tři ráno pobíhá s boxerem na ruce a devítkou za pasem před klubem a hledá, komu by rozbil hubu. S ním se fakt rvát nechceš. Ukrajinci se s ním rvát začali.
Za rok a půl se ukázalo, že zmíněnýmu týpkovi piko už hodně dojíždí, břišáky i bicáky mu dost ochably, boxera má z papundeklu a ta devítka je spíš flusbrok, ale pořád umí tu a tam poslat zákeřnej lowkick. Když rusák seznal, že “Speciální operace” s cílem udělat z Ukrajiny druhý Bělorusko je katastrofálně neúspěšná, rozhodl se z toho děsivýho fuckupu a desítek tisíc vlastních mrtvejch vytřískat aspoň něco. Okupace Záporožský oblasti rusákovi zajišťuje možnost zásobovat Krym, strategickej korunní klenot jeho dobyvačných válek. Když na konci minulýho léta Ukrajinci přešli z obrany do útoku a vypráskali okupanty od Charkova, rusákovi došlo, že nakonec se bude hrát právě o Krym. Začal se v Záporoží zakopávat.
Dneska je Záporožská oblast nejzaminovanější a nejopevněnější místo na planetě, snad s výjimkou DMZ mezi Jižní Koreou a Kimovým královstvím koncentráků a hladu. Rusák přisunul do Záporoží sto padesát tisíc lidí, obrovský množství kolový a pásový techniky, horu dělostřelectva a Mount Everest munice. Žádná západní armáda podobný výzvě nečelila osmdesát let. Naposledy snad Američani na Okinawě, kde se mariňáci a pěšáci prořezávali metr za metrem fanatickou japonskou obranou. A to měli absolutní leteckou převahu a podporu nejmocnějšího hladinovýho uskupení, který se kdy plavilo po moři: 5. loďtsva admirála Spruance. Americkým ozbrojeným silám, nejlíp vybavený a vycvičený síle v historii válek, síle, opřený o možnosti ekonomický supervelmoci, trvalo dva měsíce, než to na Okinawě s Japonci vyřídili.
Ukrajinci nic z toho nemají. Mají sovětskou techniku, pár set kusů západních tanků a BVP z druhý ruky a jistý množství užitečných cajků, jako jsou raketomety HIMARS. Kdyby na rusáky zakopaný v Záporoží útočila západní armáda, předcházela by tomu nejmasivnější letecká a bombardovací kampaň v poválečný historii. Černý moře by bylo ještě černější ponorkama a raketovýma křižníkama, Západ by rusáky za měsíc nakrmil desetiletou produkcí oceli a výbušnin. Ukrajinci to dělat nemůžou. Musí rusáky vyřídit postaru. Na zemi. V zákopech. Metr po metru. A Záporožská oblast je dvacetkrát větší, než Okinawa.
O to neuvěřitelnější je ukrajinský postup. Prokousali se rusáckými předsunutými pozicemi. Jsou doslova na dohled Tokmaku, uzlového bodu rusácké obrany. A právě teď metodicky rozebírají hlavní obrannou linii rusáků mezi obcemi Verbove a Nová Prokopjevka. Matlákům, který na sítích kvičej o tom, jak obsazení pár no name vesnic nic neznamená, bych připomněl, že o nějakým Vierville v Normandii taky nikdo nic neslyšel do chvíle, kdy se na kusu písku pod obcí, který dostal název Omaha, vylodila americká První pěší a za příšerných ztrát se prosekala Hitlerovým Atlantickým valem. Že jméno bezvýznamné železniční zastávky utopené v egyptské poušti málokdo znal, dokud u El Alamejnu Montgomery neotočil válku v Severní Africe. Že belgický městečko Bastogne, ztracený v ardenských lesích, málokoho zajímalo, ale pak u něj střelci ze Sto první výsadkový, zmrzlí, bez léků, žrádla i naděje, zastavili poslední pokus Němců zvrátit vývoj na západní frontě.
Robotyne, Nová Prokopjevka, Verbove, Sladká Balka. Tyhle názvy obcí budou jednou v učebnicích. Protože Ukrajinci u nich prolamují hlavní ruskou linii. Protože navzdory senzachtivým titulkům v západních médiích o “selhání ofenzivy” rusák přisunuje k průlomu všechno, co má k dispozici a pořád to nestačí. Protože rusácký military blogeři, což jsou sice stoprocentní fašouni a dobytci, ale paradoxně se jim dá věřit stokrát víc, než vepřovejm hlavám státní propagandy na televizním Prvním kanále, už týden totálně vyšilujou, že na “operačním směru Tokmak se schyluje ke katastrofě.” Protože až Ukrajinci hlavní linii prolomí, rusák za ní nemá žádný zálohy.
Netuším, kdy se to stane, jestli za tejden, nebo za měsíc. Ale stane se to. A pak budou okupanti zdrhat k moři. A to bude konec.
Sláva Ukrajině. Give `em hell.
