Na Jiráskův Hronov jsem přijel poprvé před čtyřiceti lety a první představení, které jsem viděl, byl Jiráskův Jan Roháč z Dubé. Pro mě coby chlapce z vesnice to byl velký šok zejména proto, že jsem předpokládal, že jedu na přehlídku nejlepších ochotnických představení v Československu – a tím tenhle Jan Roháč z Dubé rozhodně nebyl.
Další program byl už mnohem zajímavější.
V kulečníkovém sále hospody Na Prajzku jsem nastoupil ke studiu nejenom dramaturgie a režie, ale také divadelní vědy a scénografie. Studovalo se každý den, respektive každou noc. Většinou až do kuropění.
A potom přicházela praxe. Jevištní řeč, pohyb a tak dále a tak dále.
Rok co rok, každé prázdniny.
Na DAMU mě přesto (a naštěstí) nepřijali, jenomže ta zkušenost byla k nezaplacení a jsem za ni vděčnej.
Teď, po letech, se sem občas vracím, a i když z některých představení musím pro zachování duševní rovnováhy odejít, to nadšení a entuziasmus a chuť studovat, hrát a žít a zkoumat, jak na to, každý den a každou noc (až do kuropění), mě naplňují radostí a nadšením.
Občas se přimotám do debaty, která jako by začala už před těmi čtyřiceti lety a jistě bude minimálně dalších čtyřicet let pokračovat a nikdy nebude mít konec, protože divadlo je živý organismus, který má nevyčerpatelnou sílu se vyvíjet. Ale i tenhle vývoj samozřejmě probíhá ve spirále a ti noví, mladí, krásní a talentovaní adepti Thálie si všechno musejí osahat a vyzkoušet sami.
Sednu si potom na malebný hronovský hřbitůvek a přemýšlím, co o tom všem asi soudí Alois Jirásek, jenž tomuhle týdennímu cirkusu dal jméno…
Jak ostatně napsal kolega Milan Tesař do knihy Štěstí po česku, kde samozřejmě kapitola o ochotnících nesmí chybět:
„Od poloviny devatenáctého století zakládáme četné ochotnické divadelní spolky, jejich členové svou vášní předstírat, že jsou někým jiným, a vyprávět velké příběhy popletli své děti a další generace, které neustávaly v pošetilém počínání za trochu potlesku nabídnout trochu rozptýlení. Honorářem bývala večeře, místem posledního rozloučení po životní derniéře pak místo za hřbitovní zdí. Ale komu by to vadilo, vždyť se pak desítky let vyprávělo: … a vy jste vážně pana Macháčka neviděli v roli Strakonického dudáka. No, to jste o hodně přišli.“
(psáno pro reflex)
