Někdy začátkem devadesátých let vystupovali chlapci z Fámyzdatu v divadle Jiřího Grossmanna s takovou půlhodinkou vtipů, hlavně asi Vlado Štancel, Fefík, možná i Vilas a snad ještě někdo. Protože ale bylo divadlo na Václaváku, občas se nás tam stáhlo víc, nejčastěji na bar a tam jsme si dávali ty panáky a pomlouvali hvězdy.
Vzpomínám si, že jsem tu a tam vystupoval s básní:
Pod tím naším mostem
Leží liška s chvostem
Usnula jak zabitá
Protože je mrtvá
a pak se vracel na bar a byl rád, že jsem v tom divadle, protože na povídkách Šimka a Grossmana jsem vyrostl a koneckonců i proto asi dělám to co dělám.
Šimek sám byl přísnej šéf, myslím že úplný abstinent, ale to dění na baru nějak toleroval a raděj chodil spát dřív než všichni ostatní.
Já ho tou dobou uznával spíš pro to co jsem si pamatoval z dětství něž proto, co na jevišti dělal tou dobou. Bubílková prostě nebyla Grossmann.
Jednou se ale stalo, že principál přišel osobně a nabídl mi ilustrovat tu knížku, kterou vidíte na titulu.
A já, protože opilej a opravdu ne nadšenej momentální produkcí divadla jsem ho odmítl. Zároveň jsem mu v dobré víře řekl, že by na tu práci byl lepší kolega MIchal Hrdý. A opravdu jsem si to asi myslel, protože MIchal byl mnohem šikovnější a lepší než já.
A nakonec to klaplo, MIchal neilustroval jenom tuhle jednu knížku, ale asi pět dalších, což už mě trochu štvalo, nakonec šlo i o prachy, ale přežil jsem a vydělal si někde jinde.
Když jsem vystřízlivěl, přišlo mi to trochu líto a pak jsem poprosil Michala, jestli bych alespoň do nějakého obrázku nemohl nakreslit obraz na zeď a tak tam u jedné povídky na zdi visí obrázek Bezdězu jako vzpomínka na jednu dívku, která tou dobou už vůbec nevěděla, že na ni vzpomínám.
Šimek osobně mi pak jednu knihu povídek věnoval a napsal do ní: Marku Doušovi, se kterým bych se chtěl kamarádit a já ji při všech těch stěhováních někde ztratil, takže mi to nemusíte věřit. Ale co už.
Mimochdem reprint Michalovy autorské knihy by se měl dotisknout v dohledné době. Jestli bude dost objednávek…
