když jsem začal kreslit veselé (veselé?) obrázky do novin a když mě to pak začalo živit, často jsem o téhle práci přemýšlel a čím víc jsem o ní přemýšlel, tím to šlo víc ztuha.
když se mi něco třeba povedlo (jak někdo říkal, nebo jsem měl sám takový pocit) a zkoušel to pak napodobit, tím mi to šlo hůř a ta práce mi připadala marnější (ostatní to možná nepostřehli, ale mě to bylo jasný hned.
a tenkrát jsem si uvědomil, že takle to nejde a pokusil jsem se nechat to prostě bejt.
a praktikuju to od té doby pořád a i když myslím, že jsem to, jak na to, nikdy z hlavy nevypudil, nechávám to probíhat nějde na pozadí a zatím (nakonec), když příjde zakázka z novin (hlavně z reflexu), zatím se mi daří to do uzávěrky stihnout.
nevím, jak to funguje, ale funguje to…
říkalo se: boží políbení a i když na boha nevěřím, zatím to vždycky klaplo.
měl bych to možná uzavřít nějak ezotericky, ale nechám to bejt.
