Zmatení jazyků nastalo už kdysi v Babylonu a s jistými přestávkami trvá pořád, a to i v rámci jednotlivých jazyků. Slova ztratí smysl, svůj původní význam.
Může to být jenom takové legrační, jako když se tvrdí, že pomazánkové cosi je máslo, což někdo, kdo někdy ochutnal skutečné máslo, nemohl vzít za své, zatímco vyznavači ropných produktů nanášených na polystyrenové chleby byli ochotni vyjít do ulic a demonstrovat za označení pro svůj margarín až do vyčerpání lihového nápoje vyráběného z brambor, kterému se omylem říkalo rum.
Když neumíme jednoznačně pojmenovat skutečné a konkrétní věci, na které si můžeme sáhnout, které můžeme ochutnat (anebo vyplivnout), není divu, že jasně definovat a shodnout se na pojmech abstraktních nám dělá rovněž problém. A je jasné, že se tak úplně neshodneme na tom, co je to vlastně vlast, vlastenectví, svoboda nebo „chci mír“.
Slova jsou materiál, který nám umožňuje vytvářet myšlenkové konstrukce a po těch potom šplhat, ale vždy jen o jedno patro výš; tam si můžeme orazit, rozhlédnout se a stavět dál.
Jsou-li ale slova pospojovaná nahodile a zmateně, konstrukce nedrží a může se snadno zhroutit.
Když slova nenesou obsah a stanou se pouze zvuky, je to jen neproduktivní šum.
Měli jsme ostatně nedávno ve funkci premiéra muže, jenž takové zvuky vydával, a byla to vlastně rafinovaná metoda, jak oponentům vyrazit z ruky argumenty.
Když si někdo dal práci a přepsal jeho vyjádření (a zapisovatelé přepisovat museli, protože je to jejich práce, zatímco jiní to dělali jenom proto, že to byla velká legrace), bylo jasné, že to dohromady nedává smysl. Takového člověka nemůžete přistihnout při lži, protože jeho slova žádný smysl nedávají, a to v žádném jazyce.
Tomu, že jsme mu rozuměli, nebo alespoň měli ten pocit, pomáhal žitý kontext. A ani tak to nebylo vůbec snadné.
Prostě snažit se o to, být ve vyjadřování přesný, usnadňuje komunikaci a dělá život přehlednější.
A teď si nejsem jistý, jestli se mi to podařilo.
