Na začátku bych chtěl někam jet, ale bojím se, aby mi něco neuteklo doma.
Když už se přemluvím a někam dojedu, utábořím se tam a vím, že bych se měl jet podívat po okolí, když už jsem někde jinde. Ale vzal jsem si s sebou práci a obávám se, že když pojedu po okolí, nestihnu tu práci – jenomže to jsem, sakra, mohl zůstat doma a udělat to tam.
Takže se přemluvím a jedu po okolí, ale táhne mě to zpátky. Udělám kus práce, ale nesoustředím se na ni, protože když jsem jel tak daleko, měl bych se jet podívat po okolí. A tak pořád dokola.
Beru si s sebou notýsky a tužky, abych si mohl dělat poznámky, kdyby mě třeba něco napadlo, zapomínám je v autě a potom si je znovu kupuju, když najdu nějaké papírnictví. Mám potom auto plné čistých bloků a sešitů a celou hromadu tužek, kterými jsem nenapsal ani čárku.
Pro klid na dovolené funguje otevřená restaurace plná domorodců, protože pivo mě zbavuje ostychu a dodává mi pocit, že umím všechny jazyky světa. Domorodci, kteří rovněž popíjejí pivo nebo nějaký jiný lehce návykový nápoj, rozumějí češtině i všem ostatním jazykům, a tak je naše řeč řečí pospolitou a rozumíme si mrknutím oka, posunkem i těmi větami, které dáme dohromady úplně bez slovníků, bez gramatiky a někdy i bez jakéhokoli smyslu.
Nevýhodou je, že obyčejně pivo ani jiné povzbuzující nápoje nekonzumuji, takže po dnu a večeru sbratření následují dva dny úplného vypnutí, a tedy ztráta osmačtyřiceti hodin, kdy jsem mohl být buď na dovolené (a objíždět památky v blízkém okolí etc.), nebo pracovat.
Prostě to na dovolené neumím.
Po dovolené tedy přichází doma (a to je ta země česká, země česká, domov můj) a to se nějak automaticky přepnu do režimu, jejž kamarádi a známí komentují větou: dyť vůbec nic neděláš, jenom si čmáráš a máš na nájem.
Něco na tom bude.
Jsem vlastně furt na dovolený, i když jsem v práci, a v práci, i když jsem na dovolený…
Nezbývá mi než si tenhle režim udržet i v cizině. Jenom na tom musím víc zapracovat.
Tak kam pojedu příště?
