Čtu knihu Sama Keana Atomoví parchanti a jak jsem se na ni těšil, tak ji nemůžu dočíst. Ta knížka takovým zvláštním způsobem koktá a drhne a nevím, jestli je to věc překladu (Tomáš Jeník) a nebo jestli to bylo takhle napsané od začátku a nebo jestli je to jenom nedbalost redaktorů.
Když si překlepů a chyb všimnu i já, je něco špatně, ale Sam Kean píše o hodně zajímavých věcech, takže knihu odkládám, ale znovu otevírám a čtu dál.
Rozhodně nejvtipnější mi zatím připadá fakt, že Heisenberg zůstal v nacistickém Německu i proto, že jeho matka, paní Heisenbergová se kamarádila s paní Himmlerovou.
(Přestože Heisenberg nebyl přesvědčený nacista, odmítl emigrovat před příchodem druhé světové války z rodného Německa. Během ní byl pak hlavní osobou německého projektu na sestrojení jaderného reaktoru a jaderné zbraně. Heisenberg sice nebyl členem NSDAP a s nacisty „přímo nesympatizoval“, nicméně to byl především on, komu se podařilo u nacistů probudit zájem o tuto „neárijskou teorii“. Hlavně se mu podařilo je přesvědčit, že lze výzkum prakticky využít pro sestrojení jaderného reaktoru i jaderné zbraně. wiki)
- Himmlerová: Co ten váš kluk, zůstane tu a nepůjde přeci do Ameriky…
- Heisenbergová: Depak, von je Němec jak poleno, zůstane tady a a bude makat jak se na Němce sluší.
- Himmlerová: A nevadí vám, že ten náš Heinrich furt blbne s Adolfem?
- Heisenbergová: Ale kdepak, von ví, že si jenom tak hrajou.
Kniha se věnuje šesti šesti hlavním hrdinům, kteří byli nějak zapleteni do vývoje atomových zbraní nebo s pátráním po nich, a o polovině z nich jsem neměl tušení, že existují.
Abych byl konkrétní, něco jsem věděl o Werneru Heisenbergovi, Joe Kennedym ml., o Ireně a Fredericovi Joliet Curiových. Moe Berg, Samuel Goudsmith a plukovník Boris Pash pro mě byli lidé naprosto neznámí.
Ale je tu také spousta postav vedlejších, takže jsem při čtení často používal wiki a čtení se ještě více protahuje.
Když došlo na Charlese Henryho George Howarda, řečeného Šílený Jack o kterém Sam Kean píše: Ačkoliv hrabě ze Suffolkupatřil k nejurozenějším šlechticům v Británii — jeho rod měl delší kořeny než vládnoucí Windsorové –, většina lidí ho znala jako Šíleného Jacka. Asistenti ho našli, jak stojí na palubě svlečený do půl těla, švihá se jezdeckým bičíkem do stehna a vystavuje na odiv četná tetování (které bylo tenkrát považované za bizarní ozdobu). Z obou stran se na něj lepily ženy, jedna blondýna druhá bruneta, a hrabě jim francouzštinou se strašným přízvukem vykládal sprosté vtipy. Viditelně kulhal, byl zarostlý a celkově vypadal jako „zanedbaně jako pirát“…, říkal jsem si ne! Že ne!
Nakoukl jsem do vyhledavače a jo)
Jenom na tom obrázku vypadá o poznání jinak, než jak je vylíčen, na fotografii je dokonalý gentleman, že? A já bych chtěl vidět tu fotku z lodi!
(Zároveň je v onom citovaném textu jedno jako navíc, to jako, které jsem tu přeškrtl a mělo být vyškrtnuto už v korektorně; ostatní vypisovat nebudu, nemám na to trpělivost).
Ačkoli se věci o kterých čteme staly před necelými sto lety (!) je pozoruhodné v jakém pravěku se pohybujeme. Výzkum se dělal na koleně, informace se šířili po — ma– lou– čku, důsledky si neuměl nikdo představit.
Špiónilo se starodávně a svět měl ještě naději.
Nebo neměl?
PS. Tak jo, já ty parchanty dočtu, zkusím to dočíst dřív, než na nás někdo tu bombu, kterou vymysleli tenkrát nějakej idiot hodí.
