Lenin ve třiapadesáti obrazech

Je to taková zvláštní úchylka, ta láska k ruské literatuře, obzvlášť k takové té ujeté, sarkastické a hodně bolavé.

Třeba k Cholinovi, Charmsovi nebo Jerofejevovi (Encyklopedie ruské duše).

Zjevně v tom nejsem sám, protože některé knihy těchto klasiků nejsou k sehnání, zároveň se tu ale objevují ohlasy téhle ruské literatury, parafráze, které mají svoji kvalitu a obsahují povolení zabíjet.

Před časem jsem musel zastavit auto, když na Vltavě četli z knihy Ruzká klazika Daniela Majlinga a já se tak smál u jedné povídky, že bylo nebezpečné jet dál…

(Doporučuju)

Teď se k téhle literární vlně, možná spíš vlnce, přidal Jiří Padevět, jinak autor vážný, který se ve své tvorbě brodí hlavně krvavými kapitolami naší historie a řídí prestižní nakladatelství Academia.

Napsal a vydal (nakladatelství Pulchra) knížečku Vladimír Iljič Lenin v obrazech.

V krátkých kapitolkách se dozvíme, co se také třeba mohlo stát vůdci ruského a světového proletariátu a že měl v hlavě i v životě, jak dobře víme a trpíme tím doposud, pěknej binec.

V šestnáctém obraze (z třiapadesáti) se dozvíme tohle:

Vladimír Iljič Lenin vysvětloval asi čtyři hodiny kroužku petrohradských anarchistů, co myslel svým spiskem Vývoj kapitalismu v Rusku. Vypili šest samovarů  čaje, a když chtěli vařit sedmý, zjistili, že čaj došel. Anarchisti natrhali na zahrádce kopřivy a vařilo se dál. Uprostřed výkladu si musel Vladimír Iljič Lenin protáhnout tělo, a tak chvíli hrál gorodky. Nakonec u předposlední kapitoly stejně usnul. Jeden z anarchistů naslinil inkoustovou tužku a napsal Vladiméru Iljiči Leninovi na pleš „A’t žije Kropotkin!“.

Jasně, že tahle knížka asi zafunguje hlavně na nás, kteří jsme s Vladimírem Iljičem trávili dětství a mládí, protože prostě nebylo jiného vyhnutí, možná ale, že existuje pár nových mladých komunistů, pro které se Vladimír Iljič Lenin už také stal noční můrou.

No, každopádně by si tuhle knížku přečíst měli, třeba pod lavicí při hodinách občanské nauky).

Knížka Vladimír Iljič Lenin v obrazech má ještě jednu velice pozitivní a skoro nadpřirozenou vlastnost. Vrací mi mládí. Náhle jsem v šedesátých a sedmdesátých letech. Zásluhu na tom má i ilustrátorka Lucie Mrázová, která vytvořila celou řadu koláží, které upomínají na možná trochu pozapomenutého ilustrátora, kterýho mám moc rád, na Bohumila Štěpána.

 

 

Tags

Mrkněte taky na

Close
Close