Narodil jsem se necelých dvacet let po válce a pamatuju se, že už od malička mě oslavy jejího konce sraly. Říkám si teď, jak je to možné? Skončila přeci, v tom pětačtyřicátém, apokalypsa a to je opravdu velkolepý důvod k velkolepým oslavám.
Je to jednoduchý, komouši si to výročí ukradli. Místo svobody přišla další totalita, která důvod k oslavám úplně smázla.
Trvalo mi to, než mi to došlo, žejo.
A teď jsem, minulý týden, zajel na Národní třídu, prodral se davem národa, který přišel — sám a bez toho, že by někdo kontroloval jestli mají vlaječky v oknech nebo alespoň trikoloru na klopě — a slavil si jen tak, bez dozoru.
Vypadalo to hezky, na druhou stranu mě to brzy unavilo a zdejchnul jsme se na Kampu, kouknul na další veselej průvod, dal si kafe v tý kavárně, kam chodívají politici, já tam žádnýho nepotkal, jenom saménormální lidi, kteří si chtěli udělat hezkej den.
I když to často, kurvafix, vypadá, že je všechno na kočku, na prd a na hovno, tohle byla jiná zkušenost.
Kdybych byl ještě starší a nostalgičtější kurva, plakal bych dojetím.
Samozřejmě je lepší nepouštět si potom další týden zprávy.
